pocit uzkosti
Už je to zase tady, dohání tě paranoia,
Ňákej čas nevíš, na čem seš, jak se máš chovat.
Nechala tě holka, už je tomu kupa dní,
Tvoje žárlivost však dělá svoje, seš jenom s ní.
Uvnitř duše zmatek, máš chutě skončit tady se vším,
Sám sebe se ptáš: “Má to cenu řešit to, co řeším?“
Nemůžeš se uvolnit, lítáš, křídla nemáš,
A přesto všechno myslíš si, že seš jak Jidáš.
Zradil jsi úlohu života, tou je žít,
Nikdy není ale pozdě na to svoje chyby napravit.
Pokusit se, pokusit se, dát si druhou šanci,
Nejseš přeci ve vyhnanství jako starý psanci.
Nestalo se zas tak hodně, aby sis vzal dech,
Rozumím, neseš si s sebou vinu na zádech.
Těžká jako kámen a hustá jako krev,
Hlavně nepomejšlej na nejhorší, bij se jak lev.
Pocit bezmoci, smutku, výčitek a hlavně viny,
Bereš si to na sebe – „Já jsem ten důvod, proč je s jiným.“
„Musím to skončit, život pro mě nemá cenu,
ztratil jsem osobu, kterou už nikde neseženu.“
Práááásk – výstřel, křik a strach,
Nebejt slabý vůle, byl bys obrácenej v prach.
Všechna ta dřina, co jsi musel trpět, by byla pryč,
Časy dobrý, časy špatný by odpálila tyč.
Zlomila se v půli při úderu do vzpomínek tvých,
Ty jsou stejně silný jako ty, jako tvůj smích.
Pamatuješ, když seš seznámil s pocitem štěstí,
Už tenkrát sis myslel, že to bude bez bolesti.
Opak je pravdou, měl jsi moc přehnaný vize,
Teď tě stihla nostalgie a duševní krize.
Nejde to vrátit, snažit se už musíš sám,
Zjistit všechny odpovědi k položenejm otázkám.
Raz, dva, tři, a je to tady,
Už to nejsou jenom v tvojí hlavě stvořený nápady.
Přišla k tobě smrt, a ty si musíš vybrat,
Jestli chceš ještě žít anebo si život sebrat.
Řešíš dilema, je ti teprv dvacet let,
A už máš sklony k tomu, že se nevrátíš zpět.
Navštívíš onen svět, staneš se jeho členem,
Zamysli se, je to nutný, splatit tak vysokej nájem?
Máš život před sebou, kam se koukneš – mládí,
A tebe to zavřít oči stejně pořád svádí.
Řekni stop, jednu ruku k druhý dej,
Nepřemejšlej o tom, co se stalo, život není růžovej.
A nikdy nebude, s tím se musíš smířit,
Čelem ke zdi, oči zavřít, na hlavu mířit.
Tak tohle chceš, jo?! Máš tu přeci rodinu,
Milující vždy a všude, i v poslední hodinu.
Ta ještě ale nenastala, koukej se vzchopit,
Podám ti ruku, když se sám v sobě budeš topit.
Nerad bych viděl kytky, nápis dvacet na hrobě,
Všechno si to rozmysli, je to jen na tobě.
Dobrá práce
(Jebo, 8. 12. 2011 11:18)